Kolega Dostál vyrazil do regionu. Do místa, odkud je král daleko, Bůh vysoko a lidi si zvykli spoléhat hlavně sami na sebe.
Článek to je pěkný, a nejvíc mě zaujala jedna citace:
Všichni nadávajů na komunisty. Já ale říkám, že to bylo i dobré. Dobré to bylo v tom, že lidé měli zhruba stejně. Nezáviděli si. Přišli do hospody, pobavili se, dali si štamprlko, pivko, povídali si, pozpívali si. A dneska? Dá se říct, že se máme dobře, dostaneme se do světa. Ale vztahy lidí, ty se tímto režimem hodně pokřivily. Lidi si hodně závidí, nedělá to úplně dobrotu.
Odečtu 30 % nostalgie, jak “to bylo hezké”, protože jsme měli vlasy a byli mladí a štíhlí a plni sil a pilo se až do rána a pak jsme šli do práce.
Odečtu 30 % za milosrdnou mlhu zapomnění, která zakryje ten každodenní hnus a nechá jen ty dobré věci.
Zbývá 40 % zvláštního přesvědčení, že “je špatně”. A “špatně” není absolutně, “špatně” je relativně - dřív se měli všichni špatně, tak to nevadilo. Dnes se mají někteří výrazně líp než jiní, a to vzbuzuje dojem, že “je hůř než bylo”.
Posledního 0,1 % tvoří objektivně vzato srandovní teorie, že si lidé dřív záviděli míň. To je takové kuriozní zdání, asi jako když se říká, že “dřív nebylo tolik vražd” a “dřív se nestávalo, že by zabili stařenku pro 50 korun”. Píšu “kuriozní zdání”, ale víte, jaké slovo chci říct.
Ne, závidí se stejně, spíš míň. Jen je závist víc vidět. Dřív jste si i s tou závistí museli vlézt do soukromí.