Copak Babička, ale dějepis!
Pomiňme ten strašný román národního obrozování, plný krásna tak ušlechtilého, že až k neučtení. Však to není dějepisná kniha.
Bohužel, v dějepisných knihách to nebývá o moc lepší. Někdy má člověk až dojem, že to dějepisci dělají naschvál, aby školní mládež odradili od studia historie, a sami si mohli bádat v zajímavé minulosti.
Málokdo má štěstí na dějepisáře, který mu dokáže podat historii tak živou a záživnou, že ji hltáte jako komiks. Většina z nás, troufám si říct, zažila dějepis jako sled naprosto nezapamatovatelných dat naprosto zaměnitelných bitev. Takže když jsem si mezi Sadovou a Chlumem vzpomněl na hrdinného kanonýra Jabůrka, který u kanónu stál a pořád ládo-, ládo-, ládo-, tak jsem si říkal, jestli by třeba nešlo dějepis trošku polidštit…
Ale co, možná je dneska už lidský. Možná už si děti nelejou do hlavy data a čísla: 3. července 1866 - Bitva u Hradce Králové, válka prusko-rakouská. A zas dál, honem, honem, 1867 poprava císaře Maxmiliána, Světová výstava, Rakousko-Uherské vyrovnání, 1868 Národní divadlo…
Mimochodem, to Národní divadlo, to je taky strašně dojemnej příběh, jak si chudý lid korunku ke korunce střádal. Střádal, to jo, ale taky hojně přihodil Český zemský sněm, císař Franz Josef, členové císařské rodiny, ruský car, česká šlechta, průmyslníci i vědci. Ono se to možná nějak říkalo a v těch učebnicích psalo, ale snad to bylo tím, že učebnice dějepisu to měly tak na jeden odstavec, zato v české literatuře se to probíralo dobré dva roky, zkrátka navrch měla (a dodneška asi má) ta kýčovitá patetická verze.
Tak totéž platí třeba i o té bitvě u HK. Věděli jsme, že byla, že proběhla u Chlumu (což v mnohých vyvolalo asociace se sedlákama, i když ti byli u Chlumce), ale jediné, co koho zajímalo, bylo 3.7.1866. V čemž zapadne třeba to, že to bylo rok poté, co skončila válka Severu proti Jihu (22. 6. 1865). Jasně, tak čísla to ukazují jasně, ale učebnice dějepisu šly takovým zvláštním stylem, kdy se vždycky probralo sto padesát let ve střední Evropě, pak se převinulo zpátky, projelo se 150 let v západní Evropě, pak zase zpátky, 150 let v Asii a ve východní Evropě, pak zase rewind, 150 let v Americe, a pak se probralo dalších 100 let ve střední Evropě a jelo se dál, takže jsem měl v hlavě tak akorát dějepisný mrdník, kde se král a císař Karel IV odehrál vlastně v novověku, zatímco Johanka z Arku byla daleko, daleko před ním, protože Johanka se probírala na začátku prvního pololetí a Karel přišel na řadu někdy v březnu.
Jojo. A ta prusko-rakouská vojna, to taky nebyl komický konflikt popletených vojáčků zpuchřelého mocnářství, natož pak nějaké střetnutí někde mimo čas a prostor. Dělo se to tady a mělo to docela zajímavé konsekvence. Mimochodem, už v této válce fungoval telegraf, na bojištích se o raněné staral Červený kříž, rakouská armáda používala rakety a odposlechy protivníka…
Jo a ještě možná detail: tehdy to bylo ještě “naše Rakousko”. Teprve po této válce, de facto rozhodnuté právě v téhle jediné bitvě a uzavřené takzvaným “pražským mírem”, se rozjely známé procesy: zrovnoprávnění Rakušanů a Maďarů (Rakousko-Uherské vyrovnání) a vznik Rakouska-Uherska, sjednocení Německa pod Pruskem, rakouské spojenectví s Německem, posílení německého vlivu v českých zemích, které vedlo k narůstajícímu odporu vůči Rakousku, a tak dále. Tedy už nakreslená přímá cesta a rozdané karty k první světové válce o necelých padesát let později, a pak k separatistickým tendencím, ke vzniku ČSR, no a zbytek už známe.