Autista

cover

Umím improvizovat a řešit nenadálé úkoly, operativně, docela i efektivně. Nedělá mi problém přizpůsobit se nenadálým okolnostem. To všechno je cajk. Dokážu naplánovat dovolenou, při níž projedu osm tisíc kilometrů, a odletět tam s tím, že vím jen to první místo, kde budeme spát, a pak se rozhodnu na místě.

Všechno tohle je v pořádku. Jen mám rád, když na věci nemusím myslet.

Plánuju si čas, protože nesnáším plané prostoje a zbytečné čekání. Jako - když jdu na úřad a vím, že mi to zabere dvě hodiny, je to OK. Když vím, že něco bude pozítří, odsunu si to v hlavě kamsi do šuplíčku “připomenout pozítří” a neřeším to. Ale víte vy co mě dlouhý roky sere? A sere mě to čím dál víc?

Sere mě, když se s někým na něčem domlouvám, a on mi řekne třeba: “Zítra v jednu zavolám”. Bude to jednání na půl hodiny a bude potřeba něco domluvit, takže žádná rychlovka. Chce to trošku soustředění. Ou kej, dělám si svoje, cca ve 12:50 si vzpomenu, a už se do ničeho nepouštím. Je jedna, pak je čtvrt na dvě, půl druhé… Nic. Doprdelekurvapráce, to je problém napsat “sorry, nestíhám, zavolám ve čtyři”? Protože jsou dvě, jsou tři, já volám, na druhé straně se ozve “Jé, sorry, já nestíhám, zavolám pak…” A “pak” není ve čtyři ani v pět, ani v šest, ani v sedm, a to už na to dlabu, jenže druhý den přijde zpráva “Já jsem mohl až v pět, ale už jsem nechtěl rušit…”

No. Takže tak. Proto chci, aby se podobné věci domlouvaly. Kdy, kde, kdo, jak, a pojďme si to říct hned, ne že si zítra zavoláme a řekneme si, že si termín určíme do konce týdne. Pokud to situace umožňuje, a věřte tomu, že v devadesáti devíti procentech případů umožňuje, tak si pojďme říct hned teď. Nechci další dny myslet na to, že se ještě musíme domluvit, jak se domluvíme. Je to pro mě rušivej element.

A takhle obšírně jsem to vysvětlil jedné paní. Jako že chci věci rozhodnout, abych je mohl pustit z hlavy, protože si nehodlám udržovat v povědomí informaci “ještě se musím dohodnout s paní na termínu”. Paní se na mě tak koukala a povídá: “No jo. To je takové autistické.”

V tu chvíli jsem měl tisíc chutí ji nakopnout a seřvat.

Zaprvé - za to úplně dementní fláknutí slova “autismus” na něco, co snad zavání trošku nějakým vyžadováním řádu. Mám snad já každému, kdo si povzdychne, fláknout nálepku “deprese” a každému, kdo nervózně přešlapuje, tvrdit, že to je takové ADHD?

No a zadruhé, vole: ne, to není autismus. To je docela obyčejná psychohygiena člověka, který se zabývá mnoha věcmi najednou, a proto si chce udržovat v hlavě co nejmíň balastních ptákovin a musí si aspoň rámcově naplánovat čas. Tohle hned, tohle zítra, tohle v pondělí, tohle do konce měsíce, tohle na podzim, …

“Sejdeme se někdy v létě, jo?” - “Jo, jasně. Kdy teda?” - “Nooo, to já nevím, někdy v srpnu, o víkendu…” Dobře. V srpnu jsou čtyři víkendy a je květen. Tak si pojďme říct, aspoň rámcově, který víkend to bude, ať vím, na kdy si nemám nic plánovat. Dám si to do kalendáře a nebudu na to myslet, a až se to přiblíží, tak si to potvrdíme, nebo to změníme, ale nechci dva měsíce říkat: “No, jeden víkend v srpnu něco mám, ale ještě nevím, kdy přesně”. Tak sedmého? No, to ne. A v druhé půlce asi nebudu moct… Ou kej, takže zbývá jediný termín, čtrnáctého. A je rozhodnuto, píšu si to do kalendáře a pouštím to z hlavy.

“No jo, ale to já teď ještě nevím, jestli budu moct?!”

No, když nebudeš, dáš vědět, že nemůžeš, a akce se zruší, to není problém. Problém je pamatovat si, že se musíme na konci července domluvit, kdy teda v tom srpnu…

Vole, a prej že autistické rysy… Za á to je hnusné vůči autistům, a za bé…

Za bé prostě platí, že luxus udržovat si takové věci v hlavě si může dovolit jen člověk, který jich tam zas tolik nemá…