Paradoxy mohou filosofa úplně odrovnat. Už od dob Epimenida se traduje, že Kréťan, který říká o Kréťanech, že jsou lháři, vyvolá kognitivní disonanci.
Běloch, který říká o běloších, jak špatní jsou, dnes nevyvolá nic. Nanejvýš glosu pro A2larm.
Bojovník proti rasismu, který bystře odhaluje rasisty všude možně, jednoho dne zjistí, že on sám primárně vnímá lidi podle jejich rasy: Tihle jsou z utlačované rasy, tihle z privilegované…
Je to paradox, ale naštěstí existuje způsob, jak se s ním vyrovnat: stačí dialekticky zastávat obě stanoviska a nezabývat se jejich rozporem. Intelektuálštinu nechceme, a kdo hledá vnitřní rozpory, toho je potřeba umlčet, protože škodí pokroku. A komu tím jako prospějete, když budete hledat paradoxy?
Na olympiádě gymnastka neunesla prohru a odstoupila. Jsem starý, tak vím, že se to stávalo i dřív. Sportovec neunesl, odešel, pak se zmínil, že neunesl, a lidi řekli: Nojo, musí to být strašný, škoda ho, měli jsme ho rádi, rádi jsme sledovali, jak soutěží, tak hlavně že teď dělá, co ho baví, určitě je šťastnější, no přejme mu to.
Jenže máme paradoxní dobu, takže odstoupení je komentováno jako velmi odvážný krok, který jistě inspiruje ostatní, aby mluvili o svém psychickém rozpoložení a o neskutečném tlaku… Hasalíkovské “vzdáte to, a postaví vám mohylu” se stává realitou.
Už jsem to psal, že veřejná pozornost a extrémní psychická zátěž patří ke každému šoubyznisu, takže i k vrcholovému sportu. Na druhou stranu si říkám, že pokud by tohle mohlo pomoci k tomu, aby se o psychické stránce člověka přestalo smýšlet přezíravě, tak jen dobře. Kdyby se díky tomu lidé, kteří mají problémy s psychikou, přestali stydět a sebeobviňovat a bát se reakcí okolí, tak jen houšť!
Jenom ten sport, o kterém se ještě minulý měsíc (ano, nadsázka) mluvilo jako o příkladu sebezapření, sebepřekonání, sebekázně, sebetrýzně, sebezdokonalení a vůbec zocelení, dostane povážlivou trhlinu, když se začnou coby hrdinské příklady oslavovat ti, co neunesli, nezvládli… Mně to může být jedno, já si venkoncem myslím, že vrcholový sport je celý tak trochu máklý bokem, ale navázaný šoubyznis může být takovým paradoxem docela silně torpédovaný. Velký sportovní příběh o tom, jak nevzdali, překonali, a obdivujeme je za to, že to zvládli, i když nevyhráli možná skončí, nahrazen příběhem o tom, jak vzdali, protože by nebyli nejlepší a to by je rozhodilo. A za tu odvahu vzdát je obdivujeme, jen to bude asi menší show a větší psychodrama.
Protože gladiátor má taky srdce a duši a starosti a problémy a emoce, ale divák v aréně nechce vidět borce, který si stěžuje, že retiari se mu posmívají a že ty gladiátorské zápasy jsou hrozně náročné. A přestaňme si nalhávat něco o ušlechtilosti: celý vrcholový sportovní cirkus se dělá jen kvůli divákům, co za tu podívanou platí.
Jo, a když už jsme v tom: platí třeba za to, aby viděli holky v minibikinách na kvazipláži. Je to blbé, přízemní, ponižující, zkrátka šoubyznys. Jedni brání prachy od slizáků, co slintají nad bikinama, druzí nechtějí slintaly. Jediné řešení je přestat hrát v bikinách a smířit se s tím, že slintalové nebudou platit. Což teda ten sportovní svaz, co holkám v kraťasech napařil pokutu, asi nehodlá, protože v tom točí vejvar.
Jestli chcete znát můj názor: Dámy by měly hrát v tom, v čem se cítí dobře, a poslat slavný svaz do prdele i s jejich přesnými předpisy stran střihu bikin…
Tuhle psala paní Frejová příspěvek o tom, jak na ni pedagogové na škole řvali a byli otevření, a že jim zpětně děkuje, protože ji tím připravili na tu neskutečnou psychickou zátěž. A že teda nechce nikomu nějak něco, ale že sorry - student, který se cítí dotčený, když mu učitel řekne svoje výhrady k jeho výkonu, buď nemá studovat herectví, nebo se bude později v reálném šoubyznysu šeredně divit. A to je dnešní poslední paradox: paradox lehkého a bezpečného cvičiště.
Suvorov je mrtvej, bejby, a jeho odkaz taky. Beztak to byl bílý heterosexuální muž, otrokář a tyran.