U nás doma se na němčinu dbalo.
Děda byl ročník 21, ten si užil svoje při totaleinsatzu. Co si pamatuju a co jsem se z narážek dozvěděl, tak se v Quedlinburgu, kde byl nasazen, seznámil s nějakým Holanďanem, a pak si roky dopisovali.
Babička byla ročník 23, dcera z hoch rodiny z Mělníka, takže je jasné, že když byla malá Mädchen, musela na nějaký výměnný pobyt do Reichenbergu, tedy česky Liberce, který byl tehdy velmi německé město. Žila tam v nějaké německé rodině a učila se mluvit německy, dokonce tam snad, jak občas říkávala, chodila s nějakým klukem - šak co by ne, bylo jí čtrnáct - jenže on nosil ty podkolenky a byl u nějakých Henleinjugend, tak to neklaplo. Její otec, můj praděda, takto architekt a stavitel a mělnický patriot, na takové frojndšafty kolem roku 1938 nehleděl s nadšením, a tak holka zčerstva jela zpátky do Mělníka, kde se zakoukala na korzu do pohledného studenta vinařské školy, a bylo.
Pradědu pak nějak zavřeli do vězení v Budyšíně, a.k.a. Bautzen, což jsem se taky dozvěděl náhodou, když jsem po něm našel takovou zvláštní tiskárničku: velké razítko a spoustu gumových písmenek… Prý to měl v pracovně ve zdi, co byl trezor, tak tam byla ještě nějaká falešná zeď či co, tam to měl schované a tisknul na tom nějaké letáky. Ale víc fakt nevím.
Každopádně bylo po válce, budoucí děda psal budoucí babičce, že přijede tehdy a tehdy do Prahy a sejdou se na Václaváku. A jak řekl, tak udělali, opravdu se tam v ten den našli, v srpnu 1946 se vzali, a bylo. Řetězcem porodů a svateb jsem se octnul na světě i já, a co si pamatuju, tak k babičce a dědovi jezdili jednou, dvakrát do roka vždycky na pár dní Němci. Nikdy jsem nevěděl, jak se k nim dostali, ale pak jednou jsem se dozvěděl, že přijeli z Drážďan do té vesnice u Prahy za kýmsi, ovšem ten kdosi nějak neuměl německy, tak si vzpomněli na dědu. A ten přišel, tlumočil, no a pak se nějak skamarádili a začali jezdit za babičkou a dědou, a vydrželo jim to, co vím, až do smrti. Theodor und Brigitta na mne vždycky mluvili, Theodor byl velmi přátelský, pár českých slov uměl, velmi nahlas se smál a babičce říkal Oma. A sedělo se u jednoho stolu, hovořilo se německy, oba mí prarodiče plynně, otec docela obstojně, matka rozuměla, ale moc nemluvila, protože se styděla, že by dělala chyby, ale to nevadilo. Zábava proudila, když se smáli něčemu, co jsem jako dítě mohl pochopit, tak mi to někdo z dospělých přeložil, a tak to prostě bylo.
Trošku mě to ale neštymovalo, když mi pak ve škole říkali, že Němci jsou zlí a co všechno provedli. To jsem se i divil, protože mi babička říkala, že to sice byli Němci, ale ne tihle dva. Ale já jiné neznal, než tuhle upravenou paní a věčně rozesmátého pána…
Možná by se nám všem žilo líp, kdyby se všichni už vykašlali na sudeťáky a landsmanšaft a revanšisty… Už to bude skoro osmdesát let od války, už by to mělo být jen memento, a ne živá zášť. Pětatřicet let po revoluci… Fakt se na to už vyserte, nedík!
No nic, hezky jsem se rozepsal, ale přitom jsem vám chtěl říct něco jiného: čtěte česko-německý N&N magazín! Je to zajímavé čtení o národu, s nímž jsme byli tak dlouho spojení, až tak moc, že “bratři Slovani” považují nás, Čechy, za jakési slovanské Němce. Dozvíte se třeba o jejich povaze, o jejich smyslu pro humor, o společné knedlíkové historii, ale taky o současnosti, o byznysu, o životě, o rozdílných, nebo naopak nečekaně shodných, pohledech na mnohé věci…
Fakt dobré čtení. Já sám německy neumím, ačkoli jsem se krátce učil, než jsem zběhl k angličtině, Němce žádné osobně neznám a v Německu jsem byl naposledy na nákupech s rodičema v roce 91, a tak je to pro mě zajímavé… Ostatně zrovna tuhle při cestě kolem Regensburgu do Mnichova jsme se koukali na ty upravené louky a jezírka a kopečky a říkali jsme si: Proč nejet na dovolenou sem? Vždyť to máme blíž než… někam jinam?!