Ještě jedna věc mě štve víc než plurálus cocottus “myčeši”, totiž takový hrozný slovní tik některých lidí, kteří mají pocit, že zákazník či klient je tam kvůli nim.
“Tak, vy se mi tu posaďte,” pravila zdravotní sestra. Úplně mě bodlo v hlavě - ne, to nebyl ten výkon, to bylo tou strašlivou floskulí. Já tam přišel, je logické, že si sednu, ale sednu si tak nějak sám sobě, případně nám oběma v rámci usnadnění zákroku, ne zdravotní sestře. Nepřišel jsem tam proto, abych si jí někam sedal, jestli si rozumíme…
Rudolf Křesťan zmiňoval výrok jakéhosi bazénového posluhy “lidé nám nenosí koupací čepice”. Tak hlásím, že od těch dob floskule kvete dál. Ona si mi vám kvete, abych byl stylový.
Asi začnu reagovat stejně, jako když v restauraci přibodří číšník s žoviálním “Tak, co si dáme?” Vyvádělo mě to z míry, ale už jsem se naučil nehnout brvou a roztomile odpovědět: “No, to já netuším, co si dáte…” Někteří pochopí, někteří jsou zaskočeni. Ostatně soudím, že by bodrost a žoviálnost měla být postavena do jedné řady k ostatním zločinům proti lidskosti a souzena v Haagu.
Ale vážně: všímejte si těhle zájmen, co někteří lidé plevelí do řeči. Různé plurály a první osoby tam, kde mají být osoby třetí. Když Babiš povídá “my očkujeme”, tak je jasné, že nemyslí sebe and his boys, ale tak nějak nás všechny, ovšem ve chvíli, kdy se necítíte být s Babišem v jedné company, tak vás to zarazí: “Co že děláte? Vy že očkujete?” Ty že máš les, Majere?
Totéž opačně: ředitel ve svém pábení abstrahuje práci celého svého oddělení na sebe: “No, já teď montuju 200 soustruhů týdně a vozím je do Číny…” No, kulový montuje, to tak nějak dělá jeho 300 lidí. Vždycky mě to zarazí.
Jsem na to holt citlivý. A proto radši hned teď varuju: přisámvuch, jestli ještě někdy od zdravotní sestry uslyším “otevřete mi pusu a vyplázněte mi jazyk”, tak to vážně udělám!