Kouč

cover

Když přijdete do libovolného coworkingového centra a uplivnete si, trefíte kouče.

Kouče pro pozitivno, kouče pro správné prožívání radosti, kouče pro správné prožívání stresu, kouče životního postoje, kouče pro organizaci pracovního stolu, kouče pro zvládání smalltalku s kolegy, kouče pro život, kouče pro smrt…

Pohříchu to jsou dost často lidé, u nichž pochybujete nad jejich kvalifikací pro cokoli, především pak pro udělování rad jiným.

Koučí inflace dostoupila do levelu, kdy je snadné si z nich udělat terč posměšků na “tu dnešní dobu” ve stylu “za mého mládí jsme se porvali za zastávkou a žádné kouče jsme nepotřebovali”.

Ale není to potřeba.

Kouč je jen pop-psy název pro průvodce životními situacemi, a to je role stará jako lidstvo samo.

Před koučem to byl terapeut. Před ním psycholog. Nebo kartářka. Vědma.

Před nimi třeba farář.

A po celou dobu tuhle roli plnili taky kámoši. Teda ti dobří. Takoví ti, co jste s nimi probírali život.

Je to normální: život není fér, vy ho sledujete zevnitř a chybí vám odstup. Spousta věcí, které se vám zdají k nevyřešení, se s mírným odstupem náhle promění v jasný úkol s jasným postupem.

Doba se proměnila - to je fakt, nikoli výzva k regresím. Vztahy jsou volnější a širší. Opět: fakt, nikoli stesky. Zatímco dřív jste bývali omezeni na bezprostřední fyzické okolí domu a práci, dnes se můžete bavit s lidmi kdekoli a navazovat s nima styky. Tak to je. Stejně tak se zvýšila mobilita. Odehrává se celý komplex změn životního stylu. Není to dobře, není to špatně, je to jinak, tak se s tím smiřte.

Takže těch kámošů je, hlavně po škole, po první změně práce a po prvním přestěhování, najednou výrazně míň. A místo nich máte na zvládání nezvyklých situací prostě kouče. Nájemného kámoše, co s váma řeší vaše životní problémy a poskytuje vám insight (protože kouč nebude poskytovat obyčejný vhled).

Jedno plus bych možná na “koučství” našel. Na rozdíl od předchozí vlny “chození k psychologům” se jejich klienti netváří, že mají (nějaký cizí název nějakého psychologického fenoménu), pro který si našli (nějaké odporné familiární označení). Třeba: “No jo, jsem INTJ, takže…” Anebo: “Já jako aspík…”. Nebo “Nemůžu dneska do práce, však víš, ty moje depiny!” Nebo třeba: “Nemůžu na poradu - mám tu sociální fóbku přeci!” Popřípadě: “Nemůžu vstát a najít si práci, jsem trombenik!” No, to poslední teda ne, ale ten zbytek jo.

Brutální mínus mají ale za pop-psy pindy, co se tváří jako odhalené poznání moudra, ovšem při bližčím zkoumání mají s psychologií asi tolik společného jako new age s mystikou.

Se s tím smiřte. Může to vypadat jako pitomost, ale je to jen nová forma specializovaného “důvěrného kámoše” - akorát se u těch sezení míň chlastá.

(Já? Ne, fakt ne… S větším než malým množstvím znalostí psychologie a sklonem k cynismu tváří v tvář jásavé hypermotivaci nejsem cílovka…)