Kdo se častěji potkává s lidmi ze západních zemí, najmě z některých, ví o přezíravosti vůči “nám z východu”, kterou někteří z nich projevují. Něco jako stará dobrá rakouská mantra “země podkoních a služek”. Mno jo, no. Někdy to je vtipné, třeba když woke bojují za ženská práva ve svých zemích, ale sebevědomá, schopná a vysoce postavená žena “z východu” jim napálí kudrlinku - však tady vládne mužský šovinismus a ženy jsou řetězem přikované k plotně. Nebo u toho fotbalu: málokdo řeší zrakvení brankáře a prasklou lebku, ale kdekdo má jasno v tom, že jsme tu rasističtí burani.
Tak jako jsou věci, u kterých se za spoluobčany v cizině notně stydím, ale co už: jestli někdo má en bloc předsudky, co nadělám.
Ale jeden předsudek jsem posílil sám, a k tomu se musím přiznat. Bylo to v roce 1991 a bylo to v Bunkru. Seděl jsem tam na nějaké akci a přisedla si slečna. Ptala se, anglicky s patrným francouzským přízvukem, jestli si může sednout, pak jestli nemám zapalovač, pak si o mne opřela bundu, a pak řekla, že by si dala drink. Fajn, ou kej, však si ho dej, říkal jsem si. Pak to řekla znovu, pak ještě jednou, a pak spustila tirádu, jak jsou tady chlapi hrozní burani, že tohle by se jí U NICH nikdy nestalo, že tam chlapi vědí, že když žena chce, tak oni kupují drinky.
Řekl jsem jí, že u nás to funguje taky, ale že kupujeme drinky jen těm, se kterýma ho chceme vypít. Ječela cosi o hulvátech z východu, sebrala bundu a zmizela.
Takže i já nesu svůj díl viny. Shame on me.
PS: Teď už vím, že to slovo, co jsem tehdy neznal, ale hodilo by se, je “obtrusive”…