Čeští investoři sedí na pytlích peněz a moc neinvestují. Ne proto, že jsou lakomí, ale proto, že nemají do čeho investovat.
Češi se totiž moc nehrnou do podnikání, do nových příležitostí a do nových neprobádaných dobrodružství.
Ne že by to nedělali vůbec, ale je jich výrazně míň než jinde.
Startupy jsou jen pomíjivá móda, která splaskne, praví Kámen technologických mudrců, sútra 5, verš 6. Kámen jsem vydestiloval tehdy z hlasu technologického lidu, a vyjadřuje určitou esenciální skepsi a mentální pohodlí: Bylo by to zajímavé, hrozně by nás to bavilo, ale jistot si ceníme víc. Následnou materializací a racionalizací tohoto postoje dojdete k tomu, že to nemá cenu dělat.
Hlavně žádné novinky, hlavně žádné inovace, hlavně žádné nejisté experimenty!
Caesar, jsem se teď dočetl v jedné pěkné knize, se v mládí naučil klíčovou věc: rozlišovat mezi hazardem a přijatelným rizikem. Pokud vám ale každé riziko připadá jako hazard, tak hledáte jistoty. Jistoty ale dostanete, když osekáte ambice a vzdáte se svobod. Gulášový socialismus ve své ryzí podobě.
Riziko není pro každého, to samozřejmě ne. Ale to skládání rukou, podpírané teď nově bryskně tahanými příklady podnikatelů, co kvůli lockdownu zkrachovali, to je něco strašného.
A o tom, že je tu “krach” brán jako něco fatálního a doživotní cejch, o tom jsem vám říkal?