Co se lidskejch povah, slabůstek a zvláštností dotýká, tak mám velmi šťastnou povahu: je mi to jedno. Ne snad že bych byl tak tolerantní, to ani ne. Ve skutečnosti je mi naprostá většina lidí ukradená, stejně jako třeba to, co si o mně myslí, takže mě netanguje ani to, jaké mají slabůstky, zvláštnosti nebo podivnůstky. Vím o tom, možná to okomentuju, ale je mi to jedno, protože se mě to nějak nedotýká.
Mimochodem, tohle by mohl být taky nějaký -splaining, ne? Když mi lidé říkají: “Jak ti to a to může být jedno?” - “No je mi to jedno.” - “Ne, to jen tak říkáš, to ti nemůže být jedno!” - “Je mi to naprosto jedno…” - “No tak jak chceš, tak mi to neříkej, klidně dál lži, že je ti to jedno, ale já ti říkám…” Bože, mně je jedno i to, co mi říkáš, dokonce je mi jedno i to, že si myslíš, že něco hraju, ale neobtěžuj mě tím!
No nic, zpátky k věci: Pro slabosti mám pochopení, stejně jako pro charakterové rysy, které považuju za zvláštní a svému nositeli neprospěšné, ale protože mi jsou lidé hodně fuk, tak je neobtěžuju tím, že bych jim říkal, co si o tom myslím, proč to je špatně a proč by to měli dělat jinak. Je jen pár výjimek, které mi opravdu vadí, jako nedochvilnost, ale u většiny ostatních to je jen téma k nějakému vnitřnímu zhodnocení a případnému zvědavému prozkoumání fenoménu.
Například nenáročnost. Ctnost, co? Jsem nenáročný, vystačím si s málem, jsem skromný… Jenže nenáročnost a skromnost, jsou-li opravdové, většinou nebývají takhle vyvěšovány na štít. Nevím jak vy, ale já se s tím setkávám hlavně v jistých situacích. Generické označení mě nenapadá, ale zkusím příklad:
- “Mami, proboha, jak to pižláš to maso? Tenhle nůž máš už padesát let, proboha! Já ti koupím nový!”
- “Nééé, to néééé, to mně stačí, já nepotřebuju novej nůž…”
- “Mohla bys to mít nakrájené za dvě minuty a nemusíš to deset minut pižlat.”
- “Né, však mám čas…”
A to je jen model. Odhlédněte od situace matka-syn, odhlédněte i od rigidity stáří a zvyku. Funguje to i s vrstevníkama.
- “Prosímtě, proč to šroubuješ ručně, dyk ti to trvá hodinu, navíc šroubovák máš ohnutý a rukojeť prasklou. Proč si nekoupíš akumulátorový…”
- “Ale, to je zbytečný, to já si to zašroubuju, nebudu vyhazovat peníze za akumulátorový šroubovák, ona to zas taková úspora není…”
Jako člověk, který zkusil obojí, mohu říct, že to teda je ale kurva rozdíl! Jenže mlčím a místo toho poslouchám ódy na poctivou ruční práci a možná to trvá dýl, ale já nikam nechvátám a však jak často šroubuju, jednou za měsíc? To nemá smysl…
Já jsem skromnej, já jsem nenáročnej… A to ne že by neměl peníze, to má. Jen má prostě nastavení člověka, který nebude vyhazovat za věci, které přece nepotřebuje. Zejména za něco, co by mu ulehčilo nebo zrychlilo práci. Však on nikam nechvátá, on je skromný. Rychlovarná konvice sice vaří vodu na dva hrnky kafe dvacet minut a k večeru lehce probíjí, ale ne, novou nepotřebuje, však si na to kafe počká dvacet minut. Je nenáročný. Byt si vysává nějakou mrchou s výkonem stolního ventilátoru, co si koupil, protože nechtěl “nic velkýho”. Jemu stačí “něco malého”, protože “je nenáročný”. A tak luxuje byt 42 metrů čtverečních rovných 50 minut, protože ta chcíplá mrcha táhne silou jarního vánku a on šmrdlá jedno místo na koberci tři minuty, než to aspoň vlasy vysaje.
Kupuje si špatné levné věci, co fungují málo a špatně, a to, co je potřeba do standardu, prostě dotluče, dotáhne a dobouchá svou námahou a časem. Ne že by neměl peníze: je nenáročný!
Ironie je, když mi začne vyprávět, jak “čas jsou peníze”, těsně před tím, než si povzdychne a vyrazí na hodinu a půl trvající nákup do samoobsluhy. Tři stanice busem, pak kus tramvají, ale hned je zpátky… Jo, ví, že by to na Rohlíku nebo někde tam měl za pět minut. Jo, ví, že k němu dovážejí. Tohle všechno ví. Dokonce i to, co kupuje, by ho vyšlo šul nul na stejný peníze. Ale nebude platit padesát korun za dovoz, to on ne!
“Hele,” říkám mu, “kolik že máš korun na hodinu? To bude víc než padesát, co?” Nechápavě se na mne dívá. “Ale to je v práci. Teď mám přeci volno!”
Cena za pocit nenáročnosti a skromnosti.