Řešení

cover

Aspoň hledají řešení, povídal pán.

Řeč byla o ultrazelených a infrabolševických odstínech, jak jinak. Pán povídal, že nechtít kapitalismus je zcela OK, protože kapitalismus má spoustu chyb, na čemž se snad shodneme?! Jo, na tom se shodneme: má spoustu rysů, které nejsou zrovna spravedlivé, citlivé, pečující…

Takže nechtít kapitalismus je OK a první krok k tomu hledat nějakou náhradu, nějaký jiný systém…, pravil diskusní oponent.

Jenže problém je, že se nehledá náhrada za demokracii a kapitalismus, nehledá se, jak je napravit či vylepšit. Hledání už skončilo. (Ostatně to je známá ultrazelená replika: “Jednání už skončilo dávno, teď se musí konat!”) Řešení přišlo hotové v balíčku, převázané stužkou, a teď se jen roubuje na realitu a současný stav.

Chtít “zrušit kapitalismus” má pro ty, kteří o to stojí, samozřejmě jediné řešení. Stále stejné, už od doby, kdy někdo kapitalismus pojmenoval. A já ho ani nebudu jmenovat, protože to víte sami.

Jen je potřeba jej trošku otesat pro novou dobu. A na tom se intenzivně pracuje.

Třeba třídní boj, založený na dichotomii “pracující vs vlastníci”, už nešlape. Bylo potřeba ho upgradovat nikoli podle hlediska třídních poměrů, ale podle hledisek jiných. Zůstalo jen utlačování. V třídním boji utlačovali vlastníci pracující lid, a ten byl vyzýván, aby převzal vládu. (Samozřejmě, pod moudrým vedením revolucionářů, co sami nepracovali ani nevlastnili, ale rádi se postavili do čela.)

Třídní boj byl proto upraven na identitární boj. Jednotlivé skupiny už nejsou definovány vlastnictvím výrobních prostředků (které pak determinovalo, kdo koho utlačuje), ale samotným utlačováním: Ten, kdo je v menšině, je utlačovaný z definice tou většinou. Menšiny tudíž musí povstat a rozbít své okovy.

Tedy pardon, rozbíjení okovů není až tak aktuální, protože většina okovů už je pryč. Menšiny tudíž musí povstat a prosadit se proti většině. Respektive většinu ztrestat za jejich hříchy: praotcové většiny utlačovali, takže většina teď má výhody a tím, že existuje, udržuje svět výhod většiny! Paradoxy, že menšin dohromady je víc než “většiny”, neřešíme, ano?

Zbytek sedí, ten se dá použít beze zbytku. Zaprvé: rozdělit! Postavíme mladé proti starým. Ženy proti mužům. LGBTQ+ proti cisheterákům. Sociálně vyloučené proti zajištěným. Ty s mizernou prací proti těm s dobrou prací. Askety proti rozmařilcům. Nevzdělané proti vzdělaným. Co na tom, že sami ideologové jsou “staří” cishetero muži, z dobrých rodin, z akademické sféry či aspoň z intelektuálního prostředí, kteří vidí fyzickou práci jen na komunitní zahradě nebo když je vezme ministryně na kontrolu do továrny. Na to máme dialektickou obezličku: Díky tomu, že nemusí fyzicky pracovat, měli patřičný odstup, mohli tak společnost věděcky prozkoumat, uvědomit si, co je špatně, a začít to napravovat! Přece byste nápravu nesvěřili lidem! Musí to někdo vést, někdo musí být ten probuzený předvoj! (No, a teď se jen lehce přičísne ten wording, jo…)

Zadruhé: Posílit napětí. Zatřetí: Ukázat nepřítele. Za čtvrté: Požadovat po nepříteli. Za páté: Poškodit nepřítele a svést to na něj. Za šesté: Poškodit utlačené a svést to na většinu. Za sedmé: Čím hůř pro lidi, tím líp pro revoluci. Bod sedm, římská I: Nahradit “revoluci” něčím jiným, třeba “systémovou změnou”, protože revoluci by nám už znovu nesežrali!

Za osmé: Popřít jakoukoli souvislost mezi tím, co děláte, a tím, co dělali vaši předchůdci. Takže neděláte socialismus. Nejste marxisti. Socialismus nebyl ten socialismus, co chcete vy. Sovětský svaz byl vlastně kapitalistický a imperialistický (skvělý úkrok, mimochodem, přesně v intencích rakouské školy). Bolševici nebyli vlastně komunisti, ale oligarchové. Komunistická internacionála byla v pořádku, ale Stalin ji zkazil. Stalin vlastně nebyl až taková kurva, to je kapitalistická propaganda. Hitler byl pravičák, něco si o tom přečti, všichni to vědí, a na argumenty o inspiraci antikapitalistickým socialismem, kolektivismem atd. řekneme, že ho podporovali kapitalisti, něco si o tom přečti!

A pamětlivi svého učitele Marxe pracují na tom, aby se dějiny opakovaly. Nejprve jako tragédie ve 20. století, podruhé jako fraška století jednadvacátého. Kde se poprvé přepadávaly banky a vedlo se pouliční násilí, tam se dnes ublíženě řve, že něco chceme, že nám to někdo musí dát a že se na nás někdo špatně kouknul. A frašku z toho dělá reakce té difamované většiny, která je věrna svému přesvědčení, že požadavkům menšin je lepší vyhovět, než riskovat nějaké přehřátí a výbuch. Stejná chyba jako tehdy, jen s fraškovitými prvky, jako je papírové brčko v igelitovém obalu, veganská minerálka a pracovní inzeráty, kde se radši neřekne ani náplň práce, jen aby se to nikoho nedotklo.

A nakonec, když dovolíte, to zase vyřeší ti, kterým dojde trpělivost, a ačkoli je všichni odsoudíme za to, jak jsou netolerantní a neústupní a nevedou dialog, všichni je budeme nenávidět a všichni jim naházíme klacky pod nohy, tak někde potají přiznáme, že jsme vlastně rádi, že to za nás udělali. Třeba že vybojovali ty války s daesh, zatímco my sami jsme proti tomu demonstrovali, protože přeci jsme ti tolerantní, co vyhoví a ustoupí, i když už skoro není kam… Že?