Napadl mě takový nápad, a tentokrát to nebylo “udělat hipsterské artové kino, kde by diváci seděli na rotopedech a svým šlapáním poháněli promítačku”. To ještě rozpracuju.
Tentokrát mě napadlo udělat chráněné bydlení pro ty, co chtějí utéct z ruchu a shonu velkoměsta do autentické přírody. Jako vážně - koupit nějaký statek někde v pohraničí a udělat z něj něco jako chráněnou farmu pro spolubydlení lidí, co píšou na Facebook, jak jim chybí Opravdovost a jak jsou unaveni civilizací.
Nastěhovala by se tam slečna M., která by si zabrala kumbálek v podkroví, odkud by měla výhled do lesů tak mocných, že by musela po týdnu z terapeutických důvodů koukat do fialové, aby si nepřivodila otravu svěží zelení.
Hned vedle by bydlel pan J., kterého unavil život v barech, klubech a na akcích, a tady by mohl v míru a klidu číst svou oblíbenou literaturu, na kterou pro samé sociální kontakty neměl čas.
Slečna S. by zabrala kuchyňku, kde by v kachlových kamnech pekla biobuchty a sedíc na dřevěné lavici by hňoustala šusterku a přesbidlo. U toho by se usmívala, protože přesně tak to přeci dělala její babička, a každému by vyprávěla, že přesně po tom toužila: utéct z ruchu velkoměsta do té bukolické pohody a žít prostý život.
Pan R., který už dávno touží po klidném spolubydlení někde v lesích, by to celé mohl organizačně zastřešit, určit pravidla pro sdílení společných prostorů a statků, vymyslet postupy řešení konfliktů, jejich eskalaci, dohadování, sloužit u toho i jako takový dozor nad vzájemným respektem, provinilce kárat a dobré odměňovat pobytem ve tmě.
Všichni pospolu by pak hlavně hojně psali na Facebook, jak se mají skvěle, opravdově a autenticky, a fotili by se u toho do storýček na instáček: s autentickou borovou šiškou, s opravdovou užovkou, s okovem u studny, s autenticky špinavýma rukama, se sklenicí pramenité vody, se sklenicí domácí marmelády, s autentickým malebným smetištěm za domem, s domorodci, s buchtou, se švábem, s televizí, stlučenou z bedýnek od rajčat a akvária, s houbami lesními i dřevokaznými, s vlastnoručně vypěstovanou mrkví, s vlastnoručně namletou moukou, s vlastnoručně vysezeným vejcem a s vlastnoručně ošetřenou autenticky zanícenou ránou od opravdového rezavého hřebíku, …
Samozřejmě by to celé muselo být pod laskavým a nenápadným dohledem někoho z civilizace, kdo by dohlédl, aby si ty vohrábla neublížily, a v případě nouze jim dopřál komfortu civilizace a jejích služeb pro přežití jedince.
Je jasné, že takové bydlení by nebylo pro každého. Rozhodně by nebylo pro lidi, kteří chtějí žít život na venkově, kteří chtějí klid a baví je starat se o své živobytí. Takoví si pořídí stavení na venkově, mají tam klid a starají se o sebe. Pro ně není Chráněná farma vhodná, protože by ze spolubydlících asi brzo zešíleli. Nebylo by to ani pro lidi, co na vesnici žili, a tak je pro ně slimák, jahoda, skleník i kompost běžná věc a nevyvolává to v nich záchvaty nadšení.
Kdepak. Chráněná farma je vhodná hlavně pro lidi, kteří jsou skrznaskrz městští, ale po několika letech se sociálními sítěmi podlehnou dojmu, že jim v životě něco chybí: že jsou málo autentičtí, málo opravdoví a moc zhýčkaní, a že to najdou jedině na venkově. Jen jim, bohužel, nedojde, že si tu “opravdovost” představují jako barvotiskové vintage obrázky bukolického venkova z přelomu let 1902 / 1903. Na farmě by měli možnost být dle svých představ autentičtí, aniž by si přitom ublížili a aniž by se museli vzdát své pracně vybudované sociální bubliny, která nadšeně hltá jejich vyprávění o tom, jak dosáhli rovnováhy při pohledu na domácí dřevnatou kedlubnu, stejně jako jejich pradědové hltali dobrodružné romány z divokého západu.
Mohlo by se říkat, že je poslali z Facebooku na farmu, jako se to říká dětem o psech: “Tam mu bude dobře, bude dovádět s dalšími mladými hledači opravdovosti a autenticity, nebude muset řešit faktury, MHD ani parkování a celé dny bude poslouchat cvrlikání ptactva a odbíjení zvonů na nedalekém kostele…”
“Chráněná Farma Opravdový Život, z.s.” - to bude ono!