Titulní strana

Se tváříte, jako by motivace byla alfou, omegou a ještě aspoň třema písmenkama abecedy. Nevím, kdo vám ten nesmysl nakukal, ale věta “všechno jde, když jste správně motivovaní, a když nejste, tak se nechte namotivovat”, je nesmysl.

Jak s tím koněm v cirkuse. Ředitel se ptá klauna: “Proč ten kůň nezpívá?” A klaun povídá: “Není mu dáno!” A ředitel na to: “No tak mu dejte!”

Být to motivační guru, tak řekne “No tak ho motivujte!” Ale kůň nezpívá, ani když je motivován.

Tuhle psal Honza Palička cosi o motivaci jiných lidí. Bylo to na margo politické debaty, to mu slouží coby polehčující okolnost, ale dopustil se generalizace a šlápnul přitom do oblasti, v níž jsem kovaný. Totiž do oblasti změny lidského chování prostřednictvím dvou různých postupů zvenčí, konkrétně “znectít” a “vychválit”.

Je úplně jedno, co je tím pozitivním cílem. Zhubnout, přestat pít, učit se… Fakt je to jedno. Dejme si, jako příklad, chlast. Přístup 1, “znectít”, je klasické “nadáváme mu, aby přestal chlastat, říkáme mu, jak je odporný dobytek, věčně zlitý…” Efekt je známý: 0. Odpornému zlitému dobytku tyhle řeči jdou na nervy, a proto s nimi udělá to nejjednodušší: přestane je poslouchat a vnímat.

Naštěstí tu máme metodu druhou, totiž “pozitivně motivovat”! Ukážeme zlitému dobytku, jak by měl skvělý život, kdyby nepil. Byl by střízlivý, měl by peníze, práci, životní jistoty… No jo, to by bylo moc fajn, tak se na to napijeme! Ono to totiž nefunguje takhle zvenčí a výsledkem je, že se zlitec stane stejně imunní vůči vnější motivaci jako je vůči znectění. Navíc se začne nenávidět, a rychle zjistí, že když se napije, tak sebenenávist zmizí. Děkujeme za snahu, zase to nevyšlo!

Ultrahardcore verzí vnější motivace je fitness trenér. Pokud je správně asociálně tupý s hypertrofovanou kompetitivností, tak vás ve chvíli první krize začne motivovat tím, jak to bude skvělé, až budete mít břišáky, že s nima budete moct otvírat lahvového Kozla. To přece chceš, ne? Pojď mi, pojď, to dáš, to dáš, ještě jednou, stojí to za to, děláš to kvůli bicepsům tricepsům figuře, děláš to pro sport, děláš to abys nebyl hnusný tlustý, svaly, pičo, svaly, to je to co chceš, podívej se na fotky svých dětí, víš jak budou plakat, až jim umřeš kvůli viscerálnímu tuku, podívej se na fotku svojí ženy, když nebudeš mít bicák, bude šukat se sousedem, pojď mi hop… Tohle je jediný doložený případ, kdy se intelektuál vzepře svalovci a je ochoten ho fyzicky napadnout, ačkoli to vypadalo, že už nikdy v životě neudělá ani jeden shyb.

Paradoxní je, že nakonec právě motivace je to, co funguje. Ale má to jedno velké ale: Musí být vnitřní! Člověk musí motivovat sám sebe. Zvenčí nedokážete nic.

Jo, jasně, zkoušejte to, ale počítejte s tím, že vnější motivace nezabírá, a po čase zatvrzuje. Znectívání jen zatvrzuje. Jo, můžete to zhoršit. Ne, nenaděláte nic.

Pokud člověk sám nechce.

A jakmile začne chtít, tak ho podporujte. Jen ho, prosímvás, nepodporujte ani dementní motivací (“No vidíš, jak je to teď skvělé”), ani dementním znectěním (“no vidíš, jak to bylo předtím hrozné, teď je to lepší, že? Že? Řekni že jo?!”), a už vůbec ne ultradementní výčitkou “No vidíš, že to jde. Tos s tím nemohl začít dřív?”

V tu chvíli má každý zápasící generální pardon a může si jít nalít panáka, zapálit cigáro a sežrat u televize kilo brambor se sádlem.

Nechcete někdo koně? Mám jen jedinou podmínku: nebudete mu koukat na zuby.

Ne, vážně. Máme doma dost věcí, kterých se chceme zbavit. A ony třeba fungují, jen je už nechceme mít, protože máme nové, nebo je nepoužíváme, nebo je nepotřebujeme… U některých unikátních věcí se dá napsat na Twitter “Helejte, nechcete to někdo?”, a ozve se někdo relevantní.

Jenže takových věcí je pár. Mnohem víc je takových, kdy se ozve asi tak dvacet naprosto nerelevantních…

Tuhle psala jedna paní na Twitteru, jak prodává auto. Je to roztomilá story, která má naprosto typický průběh…

Máte věc X, docela obecnou. Nepotřebujete ji. A tak ji nabídnete. Napíšete: “Nabízím X, taková a onaká, dejte mi za ni N peněz.” A přijde parta odpovědí, mezi nimiž bude:

• Někdo, kdo by si to vzal, pokud mu to dovezete, ale dá za to maximálně N/5 Kč. Když mu napíšete, že ne, tak vám začne vypisovat, že jste idioti, za N to nikdo nekoupí a on sám by za N peněz měl totéž, nové a lepší, tak na co si to hrajete?!
• Někdo, kdo by si to vzal hned, ale peníze vám dá příští měsíc, až mu dojdou, fakt, čestný slovo!
• Někdo, kdo to nechce, ale cítí potřebu všem sdělit, že to je úplně špatná věc, špatný model, hrozný stav, to nikdo nekoupí.
• Někdo, kdo by si to koupil, ale neví, jestli se mu to bude hodit k Y. Nevíte?
• Někdo, kdo si to vezme, ale teďkonc nemá vozejk, pučil ho sousedovi, ale možná mu švára půjčí jinej vozejk, tak by si po neděli přijel, ale ještě vám dá vědět (nikdy už se neozve!)
• Někdo, kdo napíše já bihc to chťel dibisemsi pro to moch přjet zavolejte mi já nemám kredyty babuch vam žehne
• Někdo, kdo by za to nedal peníze, ale mohli byste si vzít jeho X, které je teda ještě horší, než to vaše.
• Někdo, kdo vám pošle obrázek penisu - to pokud jste žena.

Něco podobného zažijete bez ohledu na to, jestli se ptáte na socsítích, jestli prodáváte na bazaru, poptáváte se mezi známými, nebo dáváte na Aukro…

Bazarobot byla fajn služba, jenže už nefunguje. A tak jsme najeli na systém nejmenšího voseru.

• Auto prodávám bazaru. Zbytek je jejich věc.
• Oblečení jde do kontejneru na charitu. Je mi jedno, co se s tím děje. Nebudu řešit, že tohle by si vzala kolegyně matky a tamto matka kolegyně, tohle sice nechce, ale zeptá se známé, která má dceru, které by to možná mohlo být…
• Knížky vezeme do knihobudky. Tak to je. Nechce se mi to nosit ani do antikvariátu a poslouchat antikvářovo mumlání, probírání jednou knížkou po druhé, druhou po třetí, stojíte tam dvacet minut… Fakt ne.
• Staré hry jsem odnesl do JRC, ale už to asi neudělám. Platí totéž jako u knížek.
• Různé věci a memorábile, co člověk nasbírá za ta léta, ale postupně opadne nostalgický nános, a vy máte harampádí, co kdysi snad možná mělo nějakou pozitivní citovou hodnotu, ale dneska už ani ta vzpomínka není, co bejvala…

Co s tím, že?

O peklu jménem “A proč už to nechceš?” si povíme příště…

Žebříček hyenismu s přehledem vedou ezopíče, ezokokoti, ezoléčitelé a další verbež, která (pro)dává falešnou naději trpícím a zoufalým a tváří se, že to dělá pro jejich dobro.

Daleko za sebou nechávají ty, co okrádají oběti nehod, bulvární novináře, lichváře a filcky…

Jeden přiklad za všechny: “Léčím všechny bolesti a nemoci, včetně rakoviny.”

Kdo vám slibuje, že vám zázračně zachrání tatínka v terminálním stádiu, že zvrátí infaustní prognózu tím, že mu pošle energii, nebo že se s ním spojí potom, až tatínek odejde, a zeptá se ho, jak se má a jestli nechce něco vzkázat, tak je všivák.

Jestli za to vezme i peníze, je to všivák zlodějskej, a patří před soud.

No a aby toho nebylo dosti, tak v pekle mají speciální oddělení pro lidičky, který furt nevěděli, co si počít se svým životem, nepomáhalo jim ani New Age, ani holotropní dýchání, ani Čtrnáct Tibeťanů, až ve svých zralých třiadvaceti letech dojeli do jižní Ameriky, tam je šaman nalil ayahuascou (protože to je teď nejvíc v módě a ketamin nebo LSD jsou příliš “chemie” a příliš “západní”), jim v tu chvíli došlo, co je život a jak se má žít, a od té chvíle se cítí oprávněni udělovat kdekomu blahosklonné rady na požádání, zejména v oblasti psychologie, osobního rozvoje a medicíny, a to z pozice člověka, který “ví, jak to je, protože prozřel”. Aniž by si byť na půl sekundy uvědomili, že jestli z toho mají nějaké duchovní prožitky, tak to jsou prožitky určené PRO NĚ!

Zde bych mohl zmínit pana Chryzantéma, který se tak rozvibroval, až to stálo život jeho holku. Srazil ji vlak. Moc dobře si to pamatuju, tím vlakem k nám jela návštěva, tak jsme dvě hodiny tvrdli na nádraží. Pan Chryzantém na její FB napsal post, že je mrtvá, a v diskusi pak nakládal, jak to jen ezovšivák dokáže: “věděla velmi dobře, kam jde, že smrtí nic nekončí, ale vlastně začíná ten opravdový život…” Však si tam počtěte v diskusi.

Obzvlášť rezatejma vidlema pak belzebub bude píchat do prdele všechny, co těmhle lidičkám dávají prostor v médiích! A je jedno, jestli v tradičních, nebo v sociálních, jediný rozdíl v tom je, že na jedny si bere vidle trojky, na druhé čtyřky.

Konec hlášení.

Přemýšlel jsem, jak se nazývá ten typ píčovství, kdy někdo provozuje virtue signalling, tedy ukazuje, že je správňák, ale nedělá to v tom aktuálním slova smyslu, že je správný nerasista, negenderista, nesexista, neutlačovatel a neznečišťovatel… Místo toho prostě jen zastává Výhradně Hodnotná Stanoviska a píše o tom na Facebook.

Takže:

• dvakrát nebo třikrát do roka napíše, jak tu chybí Václav Havel
• pravidelně se rozhořčí nad Babišem
• pravidelně píše, jak se obává o osud demokracie, a tagne u toho Erika Taberyho
• pravidelně se připojí k teď-už-ale-opravdovému hnutí, co změní politiku z té hrozné komerční na tu správnou, občanskou
• píše o svých ctnostech: přispívá na zvířecí útulky, kupuje jen potraviny “ne od Babiše”, čte knihy (ale jen ty hodnotné) a časopisy (“jen Respekt a Deník N”), chodí do artových kin na hodnotné filmy atd. (Neznamená to, že to fakt dělá, ale píše o tom.)
• ze všech jeho postů je cítit pomrkávání “sledujte, vím, co je SPRÁVNÉ!” (ano, dokáže pomrkávat i caps lockem!)
• aby nebyl za Dušína, tak občas napíše nějaký hrozný hřích a nazve ho “guilty pleasure” (třeba že si mezi generačními romány zahřešil a přečetl si něco ne tak vážného, namátkou Dekameron)
• když náhodou někdy zabrousí do reality a pochopí ji, hned si to jde zkorigovat a uvede to slovy unpopular opinion.

To není ani lepšolidství, to je takové zvláštní lezení lepšolidem do zadku, jako když chce třídní ňouma patřit k třídním borcům a furt se jim lísá…

Má to nějaký název?

U nás doma se na němčinu dbalo.

Děda byl ročník 21, ten si užil svoje při totaleinsatzu. Co si pamatuju a co jsem se z narážek dozvěděl, tak se v Quedlinburgu, kde byl nasazen, seznámil s nějakým Holanďanem, a pak si roky dopisovali.

Babička byla ročník 23, dcera z hoch rodiny z Mělníka, takže je jasné, že když byla malá Mädchen, musela na nějaký výměnný pobyt do Reichenbergu, tedy česky Liberce, který byl tehdy velmi německé město. Žila tam v nějaké německé rodině a učila se mluvit německy, dokonce tam snad, jak občas říkávala, chodila s nějakým klukem - šak co by ne, bylo jí čtrnáct - jenže on nosil ty podkolenky a byl u nějakých Henleinjugend, tak to neklaplo. Její otec, můj praděda, takto architekt a stavitel a mělnický patriot, na takové frojndšafty kolem roku 1938 nehleděl s nadšením, a tak holka zčerstva jela zpátky do Mělníka, kde se zakoukala na korzu do pohledného studenta vinařské školy, a bylo.

Pradědu pak nějak zavřeli do vězení v Budyšíně, a.k.a. Bautzen, což jsem se taky dozvěděl náhodou, když jsem po něm našel takovou zvláštní tiskárničku: velké razítko a spoustu gumových písmenek… Prý to měl v pracovně ve zdi, co byl trezor, tak tam byla ještě nějaká falešná zeď či co, tam to měl schované a tisknul na tom nějaké letáky. Ale víc fakt nevím.

Každopádně bylo po válce, budoucí děda psal budoucí babičce, že přijede tehdy a tehdy do Prahy a sejdou se na Václaváku. A jak řekl, tak udělali, opravdu se tam v ten den našli, v srpnu 1946 se vzali, a bylo. Řetězcem porodů a svateb jsem se octnul na světě i já, a co si pamatuju, tak k babičce a dědovi jezdili jednou, dvakrát do roka vždycky na pár dní Němci. Nikdy jsem nevěděl, jak se k nim dostali, ale pak jednou jsem se dozvěděl, že přijeli z Drážďan do té vesnice u Prahy za kýmsi, ovšem ten kdosi nějak neuměl německy, tak si vzpomněli na dědu. A ten přišel, tlumočil, no a pak se nějak skamarádili a začali jezdit za babičkou a dědou, a vydrželo jim to, co vím, až do smrti. Theodor und Brigitta na mne vždycky mluvili, Theodor byl velmi přátelský, pár českých slov uměl, velmi nahlas se smál a babičce říkal Oma. A sedělo se u jednoho stolu, hovořilo se německy, oba mí prarodiče plynně, otec docela obstojně, matka rozuměla, ale moc nemluvila, protože se styděla, že by dělala chyby, ale to nevadilo. Zábava proudila, když se smáli něčemu, co jsem jako dítě mohl pochopit, tak mi to někdo z dospělých přeložil, a tak to prostě bylo.

Trošku mě to ale neštymovalo, když mi pak ve škole říkali, že Němci jsou zlí a co všechno provedli. To jsem se i divil, protože mi babička říkala, že to sice byli Němci, ale ne tihle dva. Ale já jiné neznal, než tuhle upravenou paní a věčně rozesmátého pána…

Možná by se nám všem žilo líp, kdyby se všichni už vykašlali na sudeťáky a landsmanšaft a revanšisty… Už to bude skoro osmdesát let od války, už by to mělo být jen memento, a ne živá zášť. Pětatřicet let po revoluci… Fakt se na to už vyserte, nedík!

No nic, hezky jsem se rozepsal, ale přitom jsem vám chtěl říct něco jiného: čtěte česko-německý N&N magazín! Je to zajímavé čtení o národu, s nímž jsme byli tak dlouho spojení, až tak moc, že “bratři Slovani” považují nás, Čechy, za jakési slovanské Němce. Dozvíte se třeba o jejich povaze, o jejich smyslu pro humor, o společné knedlíkové historii, ale taky o současnosti, o byznysu, o životě, o rozdílných, nebo naopak nečekaně shodných, pohledech na mnohé věci…

Fakt dobré čtení. Já sám německy neumím, ačkoli jsem se krátce učil, než jsem zběhl k angličtině, Němce žádné osobně neznám a v Německu jsem byl naposledy na nákupech s rodičema v roce 91, a tak je to pro mě zajímavé… Ostatně zrovna tuhle při cestě kolem Regensburgu do Mnichova jsme se koukali na ty upravené louky a jezírka a kopečky a říkali jsme si: Proč nejet na dovolenou sem? Vždyť to máme blíž než… někam jinam?!

Napsal Mirek Topolánek odlehčený status, že se díval na Netflix. A lidi mu na to reagovali na stejnou notu, což se na Twitteru sluší, až přišel suchoprd a napsal:

“Nejlepsi je jit na vandr do prirody,vypnout telefon a s papirovou mapou a kompasem,jako za starych casu. Netflix nepotrebuji,nemam,stavame se pak pasivnim narodem,jak se asi muze pak zmenit nase politicka reprezentace?”

Nejlepsi je jit na vandr do prirody,vypnout telefon a s papirovou mapou a kompasem,jako za starych casu. Netflix nepotrebuji,nemam,stavame se pak pasivnim narodem,jak se asi muze pak zmenit nase politicka reprezentace?

— David Koci (@daevid226) August 10, 2021

Na Okounu se tomu říká “posa”. Tohle nemá, tamto nedělá, tohle nikdy nebude potřebovat, nad zálibami jiných lidí kroutí hlavou a neopomene mezi řádky dodat sdělení, že ty jeho jsou uš-lech-ti-lej-ší!

Ondyno zase jiný suchoprd (neplést se SemSucharem, na to bacha, to by mohlo být na trestní oznámení!) vstoupil do diskuse o komediálním seriálu a pravil, cituji: “Proč bych se měl dívat na komediální seriál? Žiju vlastní realitu.”

Klasika. Vaše zábavy jsou plytké, moje hodnotné, já vám vůbec nerozumím… Jen se to různě obměňuje. Jednou to je blahosklonné doporučení diskutujícím na internetech, aby se šli proběhnout ven, protože tam je realita, podruhé se pohoršují nad plytkou zábavou se seriálem, potřetí nad málo hodnotnou knihou, počtvrté až podeváté nad počítačovými hrami…

Nemají smysl pro humor, to je celé. Někdy mají i uskřinutý hedonismus. Znám spoustu veselých lidí, co chodí na vandry a žijí vlastní realitu a jsou naprosto v pořádku, protože nejsou suchoprdi. Nemají potřebu ofrňovat nad zálibama ostatních, nanejvýš pokrčí rameny a řeknou, že tohle pro mě není. Nebo se tomu zasmějí, to je taky OK.

Suchoprd nejen ofrňuje, blahosklonní a moralizuje, ale k tomu má náběhy bludu vývyšného. A protože je suchoprd, dělá to naprosto nevtipně a bez jakékoli šťávy. Není to ani ostrý hejt, ani legrace, ani smutek, je to stejné, jako když Hejma daboval pornokazety. Vsadím se, že když to píšou, tak si to v duchu říkají přesně tím monotónním hlasem: “Ach… ne… tohle dělat nebudu… odcházím odsud… ale budu se dívat… a budu vám říkat… že mám lepší zábavu… než toto… ještě… ještě…”

Tento příspěvek můžete číst dvakrát, třikrát, klidně i pětkrát, a furt to bude pravda.

Tolik populární “detoxikace organismu” nějakou kúrou (nebo dokonce kůrou) je píčovina.

Sorry, že vám to hned takhle napřímo, jo? Ale bude lepší, když se s tím smíříte a zapíšete si to do čakry, než abyste zůstávali v bludu.

Pište si: V těle probíhá detoxikace neustále, a starají se o to hlavně játra. Ne, to, že vám je všelijak, není způsobené tím, že máte “tělo dlouhodobě zanesené toxinama”, jak vám píšou weby, co nabízejí “detoxikační kúry”. Kdybyste ho měli dlouhodobě zanesené toxinama, nepomůže vám žádná kúra, ale odborná péče. Proto detox, prosím, pouze tehdy, pokud máte chronickou nebo akutní otravu.

Jo, je asi prospěšné dát si čas od času půst. Během půstu snížíte svůj příjem, změníte složení stravy, pomůže to obměnit mikroflóru, očistí to organismus i psychiku, to je všechno fajn, protože to je změna, ale neříkejte tomu, prosím, detoxikace.

Játra proto, jak říkají doktoři, velmi dobře regenerují a “vydrží víc než člověk”. Pokud tedy nejsou postižena cirhózou. Jestli jim chcete pomoct, tak si kupte ostropestřec, a pokud máte pocit neustálé únavy a máte dojem, že jste zanesení toxinama, tak změňte stravovací návyky a životní styl. A přestaňte chlastat, to játrům pomůže.

Právě jsem vám ušetřil peníze za nesmyslné přípravky, nemáte zač.

Stejná pazgřivina je i “překyselení organismu”. Chytřejší pochopí, když si řekneme slova acidobazická rovnováha a pufr, méně bystří se budou muset spokojit s mým čestným šípáckým, že to tak jednoduché není. Překyselit si můžete tak akorát žaludek, potažmo zbytek trávení, ale ne organismus.

Ano, medicína pracuje s termínem “acidóza”, což je snížení pH. Většinou na ni tělo zareaguje a pH opět zvýší, ale pokud se mu to nepodaří, tak jde o příznak nějakého jiného problému, který je potřeba najít a vyléčit. Třeba selhání ledvin nebo hladovění nebo diabetes. Ale tohle všechno je něco úplně jiného, než ono známé “překyselení organismu, které způsobuje všechny možné nemoci” a na které fungují “přípravky proti překyselení organismu”. A pokud nevěříte mně, věřte lékárně.

Takže asi chápete, co si myslím o naprostém hitu posledních let, o takzvaném “digitálním detoxu”… Hele, na rovinu: “digitální detox” je totéž v bledě modrém; je to jen posh výraz pro lidi, co si ze svých neuróz udělali projekt. Možná to zní příkře, ale tak to je. Jakmile někde přečtete sousloví “digitální detox”, tak hned víte, že bude následovat epištola o tom, jak dotyčný byl týden na horách, a místo toho, aby dělal, co ho baví, a užíval si, tak cíleně a vědomě nebyl na internetu. A po návratu o tom napsal na internet, jak jinak. Prostě z neurózy projekt, nic víc, je mi líto.

A když už si potřebujete odpočinout, tak si prostě odpočiňte a nedělejte z toho čtyřfázovou klinickou terapii.

PS: Možná to víte, ale muchomůrka červená, když jsme u toho a já ji dal jako ilustraci, vás při požití nejspíš nezabije. Buď vám bude blbě a zažijete podivnou halucinační jízdu, nebo vám bude jenom dost blbě.

Je to staré jako - no možná jako lidstvo samo, ale stoprocentně jako blogy: Přijde někdo a napíše vám, že jste ho zklamal, protože si o vás až doteď myslel, že si myslíte něco jiného.

Miluju tuhle větu. Hlavně proto, že si dotyčný tak trošku nevidí na špičku klávesnice. Primo: nezná mne, jen čte, co píšu, a z toho si udělal nějakou představu o tom, co si myslím, jaký jsem, potažmo i kdo jsem. Jenže pak jsem napsal něco, co není v souladu s jeho (jeho!) představou, a to ho vykolejilo.

No a secundo: k čemu mi je informace, že se chovám jinak, než by se chovala něčí představa o mně?

Kdo čte moje zápisky delší dobu, třeba patnáct let, tak ví, že se starostem ostatních o to, že se moje názory neshodují s jejich představou o tom, jaké názory bych měl mít, jen směju. Napsal bych, že mi je líto, že se ve mně zklamávají, ale - není mi to líto. Pokud nepřemýšlí nad tím, z čeho jejich zklamání pramení, zda to náhodou není z mylných představ, nebo z nedostatku informací, tak si nic jiného než zklamání nezaslouží.

Tady by to samozřejmě mohlo skončit, ale já rád píšu o různých psychologických fenoménech, tak to s dovolením použiju pro ilustraci jedné takové věci, bez ohledu na to, že se to stalo MNĚ, jo?

Včera jsem se pobavil pánem, co mi variantně oznámil totéž, jen nehledanými slovy. Na margo něčeho, co je tady úplně nepodstatné, mi oznámil, že “neví, proč si myslel, že jsem chytřejší, ale že jsem ho zklamal”. Ya basta, víc ti nepovím!

To s tou chytrostí je nádherný eufemismus. Ve skutečnosti se nevyjadřuje k mému intelektu, ale k mému názoru, což samo o sobě stačí k diskusní sebediskreditaci, ale nešť. Zklamalo ho to, protože si myslel, že jsem co do názorů víc jako on.

Tak to chodívá. Lidé mají mylnou tendenci považovat někoho se stejnými názory, jako mají sami, za chytré. Snad proto, že se sami považují za chytré. Takže informace “XY je chytrý / XY není chytrý” je, bohužel, ve většině případů úplně prázdná, respektive neříká naprosto nic o intelektu dotyčného XY, jen o míře konformity jeho názorů s názory mluvčího.

Myslíte si, že se vás to netýká? Že vy to takto nemáte? Tak si to zkuste a napište si: “Jirka Ovčáček je chytrej chlap.” Co? “Marek Prchal je chytrej.” Zvládáte to? “Apolena Rychlíková je chytrá ženská…” Dál: “Petr Fiala je chytrý.” Nebo: “Ivan Bartoš je chytrý.” Furt dobrý? Zvládli jste to, aniž byste si okamžitě museli vykloktat nějakým “Ale… ale… To možná, ale…”? Asi ne, co?

Chcete vědět, kde beru svoji sebejistotu, že to takto je? Protože vím, že chytrý člověk může považovat někoho jiného za chytrého bez ohledu na jeho názory či postoje, pokud se nezajímá jen o to CO si druhý myslí, ale i PROČ si to myslí.

A hlavně: To, co ve skutečnosti hledáte, je věta “Tento jeho / její názor považuju, i se znalostí toho, proč ho zastává, za naprosto kokotský!” A to je naprosto v pořádku.