Titulní strana

V lednu jsem si založil účet na Crypto.com. (Psal jsem o tom na Mediu).

Jasně, jsem škrt, a tak se mi líbilo, že s jejich kartou můžu mít cashback (tedy procenta z plateb zpět) a některé služby úplně zadarmo. Navíc taková karta na opakované platby přijde vhod.

Karta dorazila asi za šest týdnů. Teď už to vylepšili, dávají prý i virtuální. Každopádně mně přišla, já zkusil platit - a fakt že jo! Vracejí procenta! :)

Mezitím jsem si trochu zkonsolidoval své útržky bitcoinů, co jsem měl všude možně, a při té příležitosti jsem si založil účet na Binance, aby se mi o něco líp obchodovalo.

No a před pár týdny spustili na Crypto.com klon Binance, tedy kryptoměnovou burzu. Výhoda je hlavně ta, že nemusím převádět kryptoměnu jinam a platit transakční poplatky, třeba za převod z Crypta na Binance. Fungování téhle burzy je podobné jiným, a kromě směny kryptoměn nabízí i různé deriváty, popřípadě i výdělek za staking, tedy za to, že uložíte depozit a nějakou dobu jej necháte ležet (představte si něco jako termínovaný vklad).

Kryptoměny jsou fakt zajímavý nástroj na investování. Na běžné placení zatím moc ne, alespoň dokud se nerozšíří Lightning. A hádejte, na čem na Infu dělám právě teď?

PS: Nejčastější otázka, co padla, je: Má to vlastní wallet, nebo to je jen nějaký “virtuální podíl”, jako v Revolutu? Odpověď: Máte vlastní wallet! :)

Ne, nemyslím Word, Notepad ani Sublime či VS Code. Myslím člověka editora.

Pokud zrovna neděláte v médiích, tak tu profesi asi moc neznáte. Dovolte mi stručné představení: Editor je člověk, který třeba v novinách bere články od autorů a stará se o to, aby měly hlavu a patu, aby z nich čtenář pochopil alespoň přibližně, co se autor snažil sdělit, aby tam našel případné nesmysly či protimluvy, podivné formulace a tak dál. Někdy se autor až diví, co že to vlastně napsal, ale věřte mi: dobrý editor udělá z vašeho článku článek mnohem lepší.

Druhá část editorské práce je poskládat stránku, novinovou nebo webovou, tak, aby byla ke čtení. Vypíchnout to podstatné, vyhodit to, co se nehodí, zkrátka se postarat o to, aby to celé “sedělo”.

V iHNedu bylo kdysi několik editorů, co si pamatuju, tak třeba Vašek Kozák nebo Tomáš Málek, ale padli za oběť slučování s Centrem a zůstal jeden jediný, totiž Honza Kubita. On byl ten, kdo většinou vybíral, co půjde na titulku a co jen do rubrik. Rád jsem si s ním povídal, když se zastavil u stolu, protože měl zajímavé postřehy, nad věcma přemýšlel, zkrátka debaty s ním nebyly promarněný čas.

Ale to jsem odbočil. Teď vedeme s různými lidmi stran zpoplatnění Infa debaty, které jsou někdy hodně obecné, o tom, jak lidé vnímají média a podobně. A několik lidí mi nezávisle na sobě říkalo, že mají své oblíbené autory, které chtějí číst, akorát že jsou v různých médiích. A kdyby šlo vybírat, bylo by to úplně skvělé.

Což mě přivedlo na jednu zajímavou vzpomínku z rozhovoru s Erikem Taberym. Mluvili jsme spolu o Hospodářkách a obecně o tom, jak on, jako extrémně mediální člověk, vlastně vnímá média. A on povídal, že sice denně v práci zachytí spoustu zpráv, ale přesto trpí syndromem FOMO, tedy strachem z toho, že mu něco důležitého v té záplavě unikne (Fear Of Missing Out). A proto že čte papírové noviny. Jsou sice proti online médiím velmi pomalé, ale dávají mu něco, co online média moc nedělají. Tištěné noviny totiž kvůli svému omezenému rozsahu musí udělat velmi ostrý výběr, co zařadí a co ne. Proto, říkal, má několik oblíbených titulů, které si přečte s vědomím, že “pokud je něco fakt podstatné, napíšou o tom”.

Vlastně nečte ani tak autory, ale tituly - tedy defakto věří jejich editorům, že vybrali to, co je důležité.

Podobný efekt kdysi fungoval na blozích - četli jste pár blogů od lidí, u nichž jste věděli, že vám předvyberou odkazy na něco fakt zajímavého. A věřili jste jim tak, že i když odkázali na něco, co nebylo zrovna z vašeho oboru, dali jste tomu šanci.

Protože problém dnešní doby není ten, že je málo informací. Problém je, že jich je hodně. Hodně moc. A tak se sakra hodí někdo, kdo vám je předvybere a můžete mu věřit.

Můžete mi věřit, když vám řeknu, že je dobré odebírat newsletter Kubitovo čtení na víkend. Honza v něm pošle vždycky několik odkazů na články z nejrůznějších médií a na nejrůznější témata, a já tady přiznávám, že i když to je něco, co mě zrovna na první dobrou nezajímá, dám tomu šanci, a většinou nelituju. Zkuste to, třeba vám Honzovo vidění světa a jeho výběr zajímavých a podstatných věcí sedne jako mně.

Bumážka, duchovní matka faktury.

Není to totéž, smyslem ani významem, jen to má stejný ideový rozměr. Dalo by se tomu říkat “… a máš na to papír?”

Došlo mi to, když mi na Twitteru kdosi napsal podnětnou myšlenku:

Není to v papíru, není to v systému, je to systém v lidech. Nejprve jsem se podivil nad očividností otázky “A jak bez faktury/účtenky/smlouvy víte, za co jste zaplatil?” Ale pak mi to došlo. Jsou prostě lidé, kteří musejí mít všechno černé na bílém. Protože jsou mentálně nastaveni na to, že nikomu a ničemu nevěří.

Znám je. I z rodiny. “Nikomu nemůžeš věřit, všichni tě chtějí okrást, všichni jen hledají, jak by tě oškubali, na všechno chtěj papír, potvrzení, svědky, razítka a vlastnoruční podpisy” říkávala babička, ale ta se narodila v roce 1923 a vzhledem k válce a čtyřicetileté zkušenosti s bolševikem se nedivím.

Frank A. Elstner popisoval, jak přijel někdy ve 30. letech do USA s autem a na hranicích se, očekávatelně, zjistilo, že sice má vůdčí list, ale v Americe je mu platný jak mrtvole hubertus. Ale není problém, pravil chlapík na hranici, řekněte mi jméno, adresu atd. a já vám vyplním americký. Elstner se podivil, že nechce vidět jeho český řidičák a pas a zkontrolovat si to, ale U.S. hraniční strážník mu povídal: “A na co? Pokud jste slušnej člověk, nemáte důvod mi lhát. A jestli jste lump, tak budete mít ty dokumenty stejně falešné…”

Pánovi jsem na Twitteru napsal, že jsou země, které takovým fetišem orazítkovaného papíru netrpí, a zjevně fungují, protože si v nich lidé víc věří a míň jedou linku “očůrat - ošulit - kontrolovat - dokladovat - předpokládat a priori špatné úmysly”.

Vlastně to je totéž, jako ti manažeři, co když slyší “remote work” a “home office”, tak se ušklíbnou a praví: “To je nesmysl, to nemůže fungovat… Protože jak jako chceš kontrolovat, že lidi opravdu pracují, když se na ně nedíváš?”

Hra na četníky a zloděje po čtyřiceti letech.

To jsem byl chytrej zas jak rádio.

Tentokrát doslova. Napsal mi Vít Pohanka, jestli bychom nemohli pro Český rozhlas udělat rozhovor o starých počítačích v Československu. To já rád.

A tak jsme si hodinu povídali o osmdesátých letech, o tom, jak se k nám dostávaly první počítače, proč tak složitě, co bylo TNS, jak se co vyrábělo… Bylo to moc pěkné, a trošku děsivé.

Totiž děsivé to bylo ve chvíli, kdy jsme použili slova jako Slušovice, RVHP, embargo, děrný štítek a podobné. Člověk to řekne, a najednou si uvědomí, že vlastně nikdo, komu je teď zhruba do pětatřiceti let, možná do čtyřiceti, už neví, co to znamenalo. Co byly Slušovice a proč se o nich mluví v souvislosti s počítačema. Celá ta podivná doba upadla po právu do zapomnění…

V tu chvíli vám dojde, že jste pamětník. V osmačtyřiceti. Zažili jste dva režimy, obrovské změny, od Specter s kazeťákem k internetu, od “počítače” coby mystéria k dnešku, od centrálního plánování všeho, tedy obvyklého nedostatku čehokoli “extra” a domácího bastlení joysticků, až k situaci “koupím v prvním supermarketu…”

Dám tomu ještě dva roky, a pak mi bude padesát a oficiálně budu moct opruzovat mladé se vzpomínkami, jak to chodilo v dávnověku…

Mimochodem, bude to v pořadu Téma Plus, někdy v květnu by to mělo jít ven, a bude mluvit i Jaroslav Švelch, doktor přes počítačové hry.

Fetiš faktury…

Jinak se to nazvat nedá. Faktura, faktura, faktura, musíte vystavit fakturu, bez faktury to nejde, fakturu musíte poslat, fakturu musíte… něco, něco, něco, blabla.

Bývalo to ještě horší: “Na faktuře musí bejt razítkóóóó…” vřískala do telefonu účetní nějaké firmy, pro kterou jsem cosi dělal. Vytáhl jsem na ni citaci zákona, kde o razítku není ani slovo, ale neohrožená účetní jela: “Mě nezajímá, co je v zákoně, já vám to bez razítka neproplatím, ne a ne a ne!”

Mám objednaných mnoho online služeb a spoustu zboží. Přijdu, zaplatím kartou, obdržím zboží, děkuju. Jako soukromá osoba. A nikdy by mě, jako soukromou osobu, nenapadlo chtít po prodejci fakturůůů. Snad jen kvůli celníkům. A ti se, zaplaťpámbu, za posledních deset let naučili uznat “invoice” a výpis z PayPalu.

A stejně tak by mě ani ve snu nenapadlo chtít fakturu po Spotify. Nebo jim nadávat za to, že neumožňují zaplatit jednorázově předplatné na měsíc. Nebo na Netflixu. Na Voyu. Na HBO GO. Googlu. AWS. Zkrátka na milionu předplácených služeb. Uložím kartu, a když chci skončit, tak skončím. Nemusím se starat o to, abych každý měsíc někam šel, něco zaplatil, … Jenže to jsou zahraniční služby (až na to Voyo). Stejně tak na Rohlíku atd., i když tam není předplatné. Ale je asi jeden a půl procenta předplatitelů online titulů v ČR, které prostě nesouhlasí s uložením karty, a neváhají požadovat, abychom (teď mluvím o novinách) dávali měsíční předplatné na jednorázovou platbu. “Nedovolím… Neuložím… Neseriózní…”

Sorry, ale ne. Měsíční předplatné jednorázovou platbou dělá víc problémů než radosti, lidé pak píšou, že “jim zmizelo předplatné, a co teda s tím?!” a podobně… Ne.

Jenom by mě zajímalo, jestli se stejně tak vyhýbají všem těm službám, kde to jinak než přes uložení karty nelze, nebo jestli někdo napsal do, řekněme, Netflixu, že to považuje za nefér (true story) a požadoval platbu na fakturu…

Lidi, prosimvás… Je rok 2021, jo?

PS: V roce 2018 jsem v iHNedu zcela vážně odpovídal na otázku, jak budeme řešit, že si chce někdo předplatit online noviny a platit to přes SIPO…

PPS: Ilustrační foto dodal pan Řezníček, aTo DěkUJeME!

Školení.

Administrace fakturačního systému.

“A jak stornuju fakturu? Tady tím tlačítkem Stornovat fakturu?”

“Ano…”

“Tak počkejte, to si musíme zapsat!”

A do notýsku si zapisují: “Storno faktury se dělá tlačítkem Stornovat fakturu.”

Naprosto vážně: takovou zkušenost by měl absolvovat každý UXák a každý vývojář (vývojáři pro jistotu dvakrát).

Jestli jsem se za ty roky s počítači něco o lidech naučil, tak to, že nemůžete předpokládat naprosto nic… To zaprvé. A zadruhé: vy, jako tvůrci, jste ti, kdo na to má myslet.

Mám rád hlasatele lepších zítřků, kteří předpokládají, že změna k dobru už nastává, a lidé to prostě přijmou a změní své chování.

Jasně, máme tu příklady, třeba nástup mobilů, že? Kdo by si byl pomyslel, vizionáři to říkali, a tak dále… Tak proč by stejně nemohla fungovat, zum Beispiel, třá sdílená ekonomika nebo virtuální realita? Jaký je v tom rozdíl?

No, je… Sdílená ekonomika jde totiž tak trochu proti jednomu z prastarých lidských pudů, totiž pudu vlastnictví. To je pud mnohem starší než civilizace, sorry, a ani ho nevymyslel kapitalismus. Jen ho respektoval. Poučili se o tom třeba stavitelé kolektivních domů. Vize, že lidé chtějí a budou dělat všechno společně, od jídla po praní prádla, prostě nefunguje. Lidé chtějí soukromí, a když mají soukromí, chtějí i soukromé vlastnictví… Takoví prostě jsou. Buď to respektujete, a vaše vize budoucího nemůže jít proti tomu, nebo to nerespektujete a vaše vize budoucího počítá s novým člověkem.

Na to se vždycky ptám, kde se vezme ten nový člověk a kam půjde ten starý, protože tuším, že v historii byla vždy stejná odpověď.

Virtuální realita má jiný problém. Totiž že už tak třicet let posloucháme, jak to promění celý svět, revoluce atd., a to vše do pár let. Třicet let, fakt, a furt nic. Ano, VR se používá v některých oblastech, jako je výcvik (simulátory, trenažéry a podobně), v některých oblastech konstrukce, a v některých hrách. Ale nějak tomu chybí to zásadní, totiž use case, co byste chtěli mít doma a o čem byste si řekli “hele, s tím bude můj život mnohem lepší”. Protože, unpopular opinion, takové využití zatím není. Zatím není nic, co by evangelisti VR oznámili, a u čeho by si člověk řekl: Jo, to si jednoho dne pořídím domů, protože mi to bude užitečné!

Takže VR je hezký příklad evoluce, nové technologie, která má svoje použití, ale sorry, sci-fi vize “virtuální reality všedního dne” se nekonají a zatím se asi ani konat nebudou. Jestli jste se těšili na Matrix a na to, že se odstěhujete do virtuálních světů, musíte si zatím nechat zajít chuť.

Czechitas oznámily, že opět otvírají letní školu programování pro ženy, dívky a holky, což je skvělá věc, a hned vám řeknu, proč si to myslím.

Samozřejmě se hned objevil komentář o diskriminaci (“proč jen holky?”) a už se řeší levicový bullshit: diskriminace vs pozitivní diskriminace vs maskulinní útlak vs jánevím co ještě.

Jednou jsem kolegovi doporučoval nějaký balíček na Humble Bundle, kde zrovna šla část příjmu na podporu žen v IT, a kolega mi říkal: “Tyjo, co to zase je za neziskovkovou pračku na prachy, já to úplně nesnáším, tyhle uměle vytvořené problémy…” A já mu na to vyprávěl jednu historku.

Totiž - se Štěpánem Bechynským jsme měli první kurz Arduina. Bylo tam asi devatenáct účastníků a jedna účastnice. Učili jsme, přednášeli, až jsme se dostali k příkladu s hodinami, který nám skvěle fungoval, ale ostatním ne. A tak jsme hledali příčinu, a pak ta jedna slečna říkala: “A nemělo by se tam nastavit to povolení hodin? Tady koukám do toho popisu a je tam, že se musí nastavit bit 7…”

No jasně. Naše testovací sady měly už hodiny povolené, zatímco ty jejich, nové, ještě ne. Poděkovali jsme slečně, omluvili se posluchačům a mohlo se jet dál. A po kurzu jsme se s ní dali do řeči. Pochvalovala si, že to bylo zajímavé, že ji to baví, jak programování, tak elektronika, a Štěpán se bezelstně zeptal: “A zkoušela jste třeba jít na nějaký hackaton?” A ona povídá: “To ne, já se bojím, že bych je tam brzdila, že nic neumím…” Což nás zaujalo, protože ona byla ta, kdo našla naši chybu, identifikovala ji a nebála se to říct, a tak jsme se o tom trochu pobavili.

Od té doby se mi naskytlo několik podobných příležitostí, a vždy to bylo podobné. Když to zkrátím: Jsou mezi námi slečny a paní, kterým technické disciplíny jdou a baví je, ale podceňují svoje schopnosti, protože se bojí, že dělají něco nepatřičného, něco, co není úplně ženské, a tak se drží zpátky. Bohužel. A ne, není to jen vina mužů. Jasně, můžu vám z rukávu vysypat historky o skvělých analytičkách, které šéf ve firmě představuje návštěvám stylem “a tady je ozdoba našeho týmu”. To je fakt na proplesknutí. Jak, kruci, “ozdoba”? Nebo o tom, jak na IT konferenci pořadatel vůbec nepřemýšlí nad tím, že by měl otevřít i dámské WC. A podobně. Nebudu se bavit ani o blbech, co trousí pindy jako ženská patří k plotně, tam už snad panuje mezi slušnými lidmi, co se nenarodili ve chlívě, shoda.

Problém jsou ne jen burani, ale i společenský tlak. Dost často mají s holkou, kterou baví technika problém hlavně různé tetičky, babičky a kámice. Nesplňuje jejich představy o správném ženském chování. Historky o rodičích, kteří teda nakonec strpí, že dcera chodí do kroužku programování, ačkoli vždy důsledně dodávají, že oni s tím tedy moc nesouhlasí, taky nejsou nijak vzácné.

A proto si myslím, že věci jako Czechitas mají smysl. Nevnímám to jako pozitivní diskriminaci ani jako hledání problému, kde není, vnímám to jako fajn iniciativu, kde se holky (samy si tak říkají, to není pejorativní označení, milé woke) cítí “být mezi svými”. Nejde o to, že by je muži “ohrožovali” a že by se kvůli tomu separovaly, kdepak. Jde hlavně o to, že jim to pomůže vyrovnat se s tlakem okolí a s pocitem nepatřičnosti. Protože to je ten problém, který nenarovnají žádné umělé kvóty (ty naopak situaci spíš zhorší). Holky slýchají, že to pro ně není, že to je klučičí (a ruku na srdce: to říkají jen zastuzenci, zato bez ohledu na pohlaví), a proto se v přítomnosti kluků ostýchají: “co když něco řeknu, to všichni protočej oči a řeknou si Nojo, holka…” Czechitas jim v tom může pomoct. Když samy vidí, že jsou dobré a umí, tak pak případné blbé hemzy zvládnou mnohem líp.

Držím palce všem, co do toho jdou, a nenechají se zviklat ani kecama o tom, že to pro holky není, ani kecama o pozitivní diskriminaci.

PS: Je fakt těžké najít ilustrační fotku na klíčová slova “dívky, elektronika, počítače, programování”. Buď tam máte rozesmáté holky s mobilem, nebo rozesmáté holky u Macbooku v kavárně, popřípadě velmi kreativní skupinky rozesmátých lidí, kde sedí paní u klávesnice, okolo ní stojí čtyři chlápci, na monitoru je graf rostoucí nahoru a všichni se u toho smějí, jako kdyby jim právě dovezli avokádové toustíky…